Auta-autobazary.com

Dovozu ojetin ze zahraničí se na AutoRevue.cz nevěnujeme poprvé. Již dříve jste si u nás mohli přečíst rozsáhlý návodný článek čtenáře LK, shrnující krok za krokem veškerý potřebný postup, a také jeho pozdější upozornění, že i při koupi ojetiny v Německu se můžete stát obětí podvodu.

I dnešní článek je dílem jednoho z našich čtenářů, pana Jakuba Rotha. Nejde o žádného profesionálního dovozce, v problematice se zorientoval především na základě výše zmíněného článku. V jeho příspěvku si tak můžete přečíst, jak si s na první pohled složitým úkonem poradí někdo, koho prostě jen omrzela nabídka českých autobazarů. Jste na tom podobně? Pak čtěte dále.

Protože se nám opět rozrostla rodinka, nastala potřeba většího auta. Vybrali jsme model někde mezi kombíkem a MPV, kterých v Česku není v nabídce mnoho. Přesto jsme jeden vyzkoušeli, v bazaru v Praze 9 nás ujistili, že vůz je koupený v ČR, nebouraný a má najeto 100.000. Stačilo si ale opsat VIN a zavolat do značkového servisu, abych se dozvěděl, že bouraný byl dvakrát, do ČR byl dovezen a najel dosud přes 250.000. To mě od dalšího hledaní v českých autobazarech odradilo. Na německých webových serverech autoscout24.de a gebrauchtwagen.de jsem přitom našel nabídku řádově větší a mimo jiné i na základě článku zveřejněného na AutoRevue.cz jsem si dodal odvahy a pustil se do dovozu na vlastní pěst.

Z velké nabídky na internetu jsem si vybral několik kusů a do prvního bazaru zavolal. Soustředil jsem se přitom pouze na značkové bazary. Prodejce mi na všechny otázky odpověděl a faxem obratem zaslal malý a velký TP a všechny protokoly (účty) z oprav - auto bylo celou dobu servisováno v jeho (značkovém) servisu. Ještě mi vysvětlil proces pro odhlášení vozidla z evidence a získání dočasných převozních značek. Na druhý den jsem zavolal, že mám zájem a že bych přijel dva dny nato. Požádal mne o rezervační fax (zálohu nechtěl) a rovnou nabídl slevu. (Model Hondy Shuttle, který jsme si vybrali, se už nějaký čas nevyrábí.)

Pro jistotu jsem ještě volal do značkového servisu ve vedlejším městě, abych si tam smluvil prohlídku. Vysvětloval jsem jim, že si kupuji ojetý vůz a rád bych si ho nechal zkontrolovat. Několikrát se mě přitom nechápavě ptali, co s tím autem je v nepořádku, co potřebuje opravit. Pochopil jsem, že v Německu není takováto zásadní nedůvěra v prodejce ojetých vozů běžná, což mě povzbudilo.

Když jsme přijeli na místo, objevili jsme upravené malé německé městečko s dokonalými silnicemi, kde nikdo nikam nespěchá. Jestli minulý majitel jezdil jenom tady, musí to auto být v panenském stavu. A skutečně, i s 80.000 najetými kilometry vypadalo jako právě vypuštěné z továrny. Nikde žádná rez, dutiny ošetřené, všechny svary originální, olej pravidelně vyměňovaný, emise v pořádku, TÜV (německé STK) bez nálezu, plechy lícují. Pouze ulomená anténka, ojeté pneu a adekvátně ošlapané pedály prozrazovaly minulost. Půjčili mi klíče od auta a mohl jsem si prohlížet, co jsem chtěl, jak dlouho jsem chtěl. Měl jsem s sebou baterku, tak jsem si na všechno posvítil a vyzkoušel a nenašel jedinou závadu nebo podezření. Pak mě nechali projet, mohl jsem jet, kam jsem chtěl a jak daleko jsem chtěl.

Prodejce mi předložil všechny dokumenty. COC (německy EWG-Übereinstimmungsbescheinigung) neměl. Musel jsem uhradit emise a TÜV (obě nechal provést až na základě mé faxové objednávky, aby nebyly zbytečně staré), což stálo 100 Euro. Pak mě zaměstnanec servisu vzal na úřad, kde sice všechno vyřídil, placení však zůstalo na mě a legrace to nebyla, i když úřednice byly milé: devítidenní povinné ručení = 75 Euro, převozní SPZ = 24 Euro, odhlášení = 6,20 Euro, přihlášení vývozních značek = 44,10 Euro. Celkem i s technickou kontrolou skoro 250 Euro (cca 7 500 Kč)- Nakonec mi ještě stihli povyprávět o historii svého servisu a kulturních akcích pro klienty a já koupil pro děti reklamní nafukovací člun se značkou auta za 19,99 Euro.

Cestou zpět už v novém autě jsem vyzkoušel všechny možné podmínky kromě sněhu: Suché německé silnice, mokré německé silnice (přitom přišly na kontrolu stěrače). Protože jsem jel přes Liberec a to je přes kus Polska, prošlo ještě auto terénní zkouškou na polských tankodromech (měl jsem pocit, že už jsem vjel na Ukrajinu) a pak v horské krajině při přejezdu ještědského hřbetu. Převodovka byla naprosto plynulá (automat), řízení přesné, vše ok.

Na hranicích německá i česká posádka okamžitě detekovala převozní značky a chtěli vidět papíry, po jejich předložení a kontrole v počítači jsem jel dál. Jediní, koho nezajímalo vůbec nic, ani můj pas, byli Poláci.

Po příjezdu do ČR jsem uzavřel povinné ručení. To šlo hladce, do formuláře se vyplní VIN, zaplatí složenka a auto má povinné ručení. Poté jsme zajistili STK a emise – pozor, ne každá stanice STK je vybavena na dovezená auta. Seznam je k dispozici na webu. STK stálo 500 Kč, emise taky 500 Kč a navíc jsme museli zaplatit 1710 Kč kvůli tomu, že auto je individuálně dovezené (platí pro kategorii M1). S těmito doklady nás čekala už jen cesta na dopravní inspektorát. Auto jsme přihlašovali v krajském městě, nikoli v Praze. Měli jsme štěstí na slušnou úřednici – přihlášení, které může trvat až měsíc, nám vyřídila rychle a za týden jsme měli české SPZ. Od té doby uplynuly dva měsíce a žádné závady či jiné problémy se na autě neobjevily.

Nakonec ještě dodávám, že i když německy mluvím plynně, není to při vyřízení koupě v Německu nezbytné. Na základních věcech se lze domluvit anglicky a cokoliv navíc vlastně byla společenská konverzace. Moje příští ojeté auto bude opět ze značkového bazaru v malém západoevropském městečku.